Jako malí jsme je jistě všichni četli. Ve škole bude dítě jen těžko číst válečnou literaturu, nebo Leninovy spisy. Většinou sáhne dítě právě po knize, která pojednává o jeho vrstevnících. Takže kluci běžně četli pana Foglara, pokud se k němu ovšem dostali. Tento obrovský člověk se srdcem na pravém místě nebyl totiž s komunisty kamarád, a proto jeho knihy se nějak moc nevydávaly. Ale sem tam se něco přece jen sehnat dalo. Nutno napsat, že to byly knihy dobrodružné, kdo by neznal Rychlé šípy, že ano. Takže děvčátka si moc nepočetla. Pro ty byly spíše například „Děti z Bullerbynu“, „Neználek ve Slunečním městě“ a tak podobně. Krásně ilustrované knížky dokázaly dětského čtenáře přímo nadchnout, a tak není divu, že i v knihovně se jich občas nedostávalo.  

Malí čtenáři, kteří tam chodívali vybírali především dle obalu a obrázků uvnitř. Takže paní Zmatlíková zaručovala knize úspěch, i když třeba obsah samotný nebyl valný. Takže je asi jen nošením dříví do lesa, když se zde bude psát o panu Sekorovi. Nevzpomínáte si? Přede Ferda. Ferda mravenec, brouk Pytlík a jejich kamarádka, jejíž jméno si už musíte dopsat sami, protože autor článku jej z dávno zasutých vzpomínek již nevyhrabe. Možná Maruška?  

Naše dětství bylo bez mobilů a jiných nesmyslů, které má dnes každé dítě. Samozřejmě, že nečetli všichni. Tedy ne tak hodně jako my, kteří jsme byli v knihovně každý týden pro pět knih. Takže dětští hrdinové pro nás byli vlastně spíše kamarádi. Na ně se pak také hrávalo, který z kluků nebyl alespoň na chvíli Vinnetouem, nebo Old Shatterhandem.  

Dneska děti hledí více do mobilů než do knih, a to je velká škoda. Ale třeba i v tom malém přístroji knihy mají a čtou je. Třeba jen nehrají hry, nebo nekoukají na video. Ale to asi ne. Prostě je jiná doba. V každé jsou jiné zábavy a jiné zajímavé věci. Dnes jsou prostě knihy na ústupu.